Prokletý rok

Jsem zvědavá, jak se budou chovat, až budeme pryč z města. Co se stane s jejich falešnými úsměvy a koketováním? Zdivočí snad úplně a začnou se válet v bahně a výt na měsíc?

Každý rok odcházejí dívky, které předtím oslavily šestnácté narozeniny, z osady do tábora, který se nachází dva dny cesty daleko, aby ze sebe vyhnaly svou magii.
Letos, spolu s dalšími dvaatřiceti dívkami, do tábora odchází i naše hlavní hrdinka Tierney. Večer před odchodem se v osadě koná rituál, při kterém některé dívky dostanou závoj – ten značí, že si je některý z místních borců vybral za manželku. Tierney žádný závoj neočekává a je přesvědčená, že pokud Prokletý rok přežije, půjde pracovat na pole. Je tedy vskutku překvapena, když jeden na její hlavě přistane. Velmi zuří, a když ráno zjistí, že jejím nastávajícím má být její nejlepší kamarád Michael, bere to od něj jako neskutečnou zradu, protože on jediný věděl, jak moc pro ni práce "venku" znamenala. Teď, když se za rok vrátí, se bude muset stát jeho majetkem manželkou.
Dívky odchází spolu se dvěma strážci do tábora. Sotva však opustí hranice jejich okresu, dostávají se všechny do nebezpečí. V lesech na ně čekají lovci, o kterých se říká, že lapené dívky stahují z kůže a rozřezávají jejich těla na malé kousky (což je pravda, ale o tom až za chvíli). A čím více u toho dívky trpí, tím větší magickou moc pak jejich ostatky mají.
Už první den cesty lovci jednu dívku dostanou. O život málem přijde i Tierney, když sejde kousek z cesty, aby mohla vykonat potřebu. Hledí si při tom s lovcem z očí do očí, ale ten ji z neznámého důvodu nechá žít. Celá v šoku se rychle připojí ke skupině, která pokročila a ani si nevšimla, že jim jedna dívka chybí.
Druhý den cesty je čeká plavba v malých lodích přes jezero. Zde ztrácí druhou dívku, která si však život bere dobrovolně a vrhá se s kapsami plnými kamenů pod hladinu. Do tábora jich přichází tedy jen 31.
Předchozí obyvatelky veškeré vybavení a vymoženosti, které jim pomohly přežít vypálily, takže naše skupina nachází v celém objetu jen velmi málo věcí, které jim pomohou v příštích měsících – budovu, ve které jsou postele (i když většina z nich je bez matrace), spíž, studnu a ohniště. Už ze začátku se dívky rozdělí na dvě skupiny, ty, co závoj dostaly a jsou tedy podle svého názoru jakousi elitou, a ty, které závoj nedostaly. Jako takovou hlavní velitelkou se pak prohlásí Kiersten, která prý už svou magii přijala (spoiler alert – ve skutečnosti tam žádná magie není, jenom mají všechny halucinace z řasy, která se vyskytuje ve vodě v studni). Prakticky to znamená, že buzeruje všechno a všechny. A to až do takové míry, že Tierney z tábora vyhostí a ta se bude muset snažit přežít v lese plném lovců.
To se jí celkem dobře daří, a když se za několik měsíců vrací zpět do tábora, nachází dívky na pokraji šílenství.  Jsou v takovém stavu, že si myslí, že Tierney je pouze duch, který se přišel mstít za to, že ji vyhodily. Kiersten se proti ní napřáhne sekyrou a zasáhne ji do místa, kde končí rameno a začíná paže. Ruku jí sice neodsekne, ale způsobí jí nepěknou ránu. Tierney si uvědomí, že jí jde o život a rozhodne se pláchnout zpátky do lesa. Za ní se vydají však další dvě dívky a málem ji dostanou. Naštěstí ji zachrání jeden z lovců (ehm ehm, pamatujete na toho, kterého potkala, když čůrala? Jop, tak přesně ten si ji vezme domů), který slíbil jejími otci, že když bude Tierney v nesnázích, tak jí pomůže.
No a tady se nám do děje zaplétá romantická linka. Ryker se o Kiersten měsíce stará a schovává ji u sebe ve stromovém domku (celkem kůl, či?) a samozřejmě se do sebe zamilujou a budou spolu sdílet lože, klasika. Ale protože ona je zaslíbena jinému a on je lovec, tak spolu nemůžou být. Do úvahy připadá, že by mohli odejít daleko na západ, kde je prý nějaká velmi demokratická osada. Tierney se ale bojí o osud své rodiny a tak odmítá. A jako by toho nebylo málo, tak se nám hry se ještě dostává Anders, nejlepší kámoš tady Rykera, který když se dozví, že doma schovává jednu z dívek Prokletého roku, rozhodne se rázně zakročit.
Anders totiž v jejich magii věří a dívky jednoho předešlých ročníků prý proklely jak něj, tak i celou jeho rodinu a ta umřela. Ve skutečnosti ale všichni dostali neštovice, které pro ně byly smrtelnými, tomu však on odmítá uvěřit. Dá tedy Tierney ultimátum. Buď se poslušně vrátí zpět do tábora nebo to Ryker pěkně odnese.
A protože je naše Tierney zamilovaná káča, rozhodne se poslechnout a bez rozloučení v noci odejde. Když se vrátí do tábora, najde v něm téměr polomrtvé dívky. Z původních třiatřiceti jich zbylo už jen patnáct. Všechny dívky se uzdraví ze svého šílenství a s pomocí Tierney dojdou k závěru, že žádná magie neexistuje.
V předposlední den jejich života v táboře stojí Tierney ještě před jedním velkým rozhodnutím. Zda odejít s Rykerem pryč nebo ne. Nakonec se rozhodne, že odejde a jde ho hledat. Když ho najde, rozhodnou se, že spolu odejdou za svítání (myslím, opravte mě, jestli se pletu). Ostatní lovci je mají ale vyčíhlé a když se jim snaží ubránit, Rykera zabijí. Tierney opět utíká do tábora (jako už asi po milionté).
Když se konečně po roce utrpení dostanou dívky domů, Tierney je těhotná a dítě je Rykerovo. Chtějí ji za to zabít, avšak její nastávající se jí zastane s tím, že dítě je jeho a že za ním ve spánku Tierney chodila a spávali spolu. Že v tom tkvěla její magie. Po chvilce argumentace ji nakonec nezabijí a ona své dítě donosí a porodí holčičku, o které se jí zdávalo. Pojmenuje ji Grace Ryker – a v tomto tkví symbolika originálního názvu The Grace Year, nebo alespoň tak jsem to pochopila já.

Mno, na to, že je to Humbook Tip, tak teda podle mého to žádný zázrak není. A co si tak všímám, tak nejsem jediná. Teď mě neberte nijak špatně, když to vezmu kolem a kolem, tak jsem si ji užila, ale že bych z ní měla mrazivý pocit jako některé bookstagramerky, to se říct opravdu nedá.
Začátek knihy je víc než předvídatelný, zbytek je propletený různými zvraty. To bylo v pohodě. Romantická linka? Jo, v mých představách byl Ryker fakt kus (takovej Chris Hemsworth), ale nutná tam fakt podle mě nebyla. A jeho smrt si autorka taky mohla odpustit. Spíš mi to připadalo jako by si řekla, že tam už dlouho nikdo neumřel, tak proč ho nezbít.
A ten konec? Klidně bych to usekla hned po jejich návratu. Jako jo, je pravda, že díky tomu konci vám pak všechny maličkosti začnou zapadat do sebe jako dílky puzzle, ale mohlo to být řečeno na pár stránek, ne na pár desítek.
No, a v neposlední řadě bych to nebyla já, kdybych nevytkla i typografické chyby, které se tam na pár místech objevily. Ale to je už nemoc z povolání – jak řekla v prváku doktorka Pořízková: Na konci studia si už nikdy nic v klidu nepřečtete. Ani jídelní lístek. A v tom měla pravdu.

Hodnocení: 3,7/5